Přihlášení | Registrace

Recenze

CONJURE ONE - Exilarch

2010 Nettwerk

I nejlidovější hudební žánr - pop - skýtá další možnosti svého uměleckého uchopení, na hony vzdálené jak současnému líbivému pozlátku opěvovaných celebrit, do puntíku plnících marketingové strategie vlivných producentů, tak o třídu rafinovanější noblese dnes spíše staromilských (new)romantiků. Pionýrem sofistikovanějšího popového subžánru (dodnes se pro něj nevžil jednotný termín) je bezesporu rumunský rodák Michael Cretu (ENIGMA), ovšem k dokonalosti jej dovedl především jeden z nerespektovanějších tvůrčích tandemů na poli elektronické hudby - Kanaďané Bill Leeb a Rhys Fulber. Pro tyto dva nesmírně talentované muzikanty asi neexistuje hudební žánr, jenž by jim nebyl vlastní, a nedokázali ho precizně uchopit. Ostatně o jejich unikátním nakládaní s rozličnými kompozičními postupy hraničícím až s obsedantním studiovým experimentátorstvím jsme se mohli přesvědčit v dnes již kultovním projektu FRONT LINE ASSEMBLY, svůj netradiční pohled na pop pro změnu zúročili v jak jinak, než opět nesmírně invenční skupině DELERIUM. Workoholičtí Kanaďané ovšem neusnuli na vavřínech a ačkoliv na další porci čarokrásných melodií s éterickým dívčím zpěvem pod hlavičkou DELERIUM si zřejmě ještě nějaký ten pátek počkáme, v mezičase naštěstí vyrukoval právě Rhys Fulber se svou další sólovou plackou vydanou pod hlavičkou CONJURE ONE. Paralela s DELERIUM se přímo vybízí, neboť hudebně se pohybujeme na podobné stylové ploše, avšak třetí album CONJURE ONE "Exilarch" zachází, co do nekonvenčnosti materiálu, ještě o kus dále, skoro až můžeme konstatovat, že ačkoliv tradiční pop se snaží jít posluchačům co možná nejvíce na ruku, Rhys Fulber volí strategii zcela opačnou.

Přesto přese všechno zní CONJURE ONE jako kolosální pomník popovému žánru, avšak namísto pozlátkové patiny s nevalným obsahem je vytesán z věku odolávajícího masivu. K naplnění svých vizí si vybírá ty nejtalentovanější zpěvačky současnosti a neřeší, zdali jejich jména zrovna okupují přední příčky hudebních žebříčků (že třeba na eponymním debutu zapěla slovutná Sinéad O'Connor jednoduše svědčí o jejím svébytném vokálním projevu). Pokud jsme o předchozích majstrštycích "Conjure One" či "Extraordinary Way" mohli hovořit jako o inteligentním popu, který by, kdyby na postech programových ředitelů neseděli hudební ignoranti, mohlo odvysílat kterékoliv mainstreamové rádio (a ještě by na tom všichni vydělali, protože jak DELERIUM, tak CONJURE ONE se ve světě těší nebývalému komerčnímu úspěchu, Sandra dokonce na své album "The Art Of Love" zařadila cover skladby "Sleep", remix "Tears from the Moon" jsme zase mohli slyšet ve filmu Lara Croft Tomb Raider: The Cradle of Life - obě skladby pocházejí z eponymního debutu), třetí CD "Exilarch" tento model plní tak z půli.

Na "popové" album kolekce obsahuje trochu moc kompozičně poměrně rafinovaných instrumentálek, kupříkladu v tomto ohledu vrcholná "Nomadic Code" - svérázný mix živočišné orientální a odlidštěné cyber atmosféry - by klidně mohla figurovat na darkambientním a dalším vskutku luxusním projektu pánů Leeba a Fulbera SYNAESTHESIA. Naopak vrcholem zpívaných kompozic (díky, na poměry žánru, velmi bohaté až progresivní struktuře se nehodí dehonestující označení píseň) se jeví jednak, v epické finále gradující, úvodní singl "Like Ice", v jehož refrénu slyšíme dokonce i lehce zboostrované kytary či třetí "Zephyr", kde mě zaujal především neskutečně chytlavý klávesový motiv. Naproti tomu další singlovka, trip-hopová "I Dream In Colour" nejméně zohledňuje svébytnou tvář CONJURE ONE a spíše se snaží zacílit na mírně vyzrálejší mainstreamové posluchače, jež objevili kouzlo bristolské elektronické scény,

Pokud bych měl vypíchnout největší přednost nahrávky, tak především Fulbergovu lásku k tradičnímu zvuku analogových syntezátorů, jejichž příjemným retro zvukem nechal "Exilarch" prostoupit. Originálně znějí především v kombinaci s moderními DSP a softwarovými kompozičními metodami a připočteme-li ještě éterický zpěv hostujících zpěvaček, nevzpomenu si na dalšího umělce (pochopitelně krom kolegy Billa Leeba), který dovedl tuto syntézu retrospektivního a moderního zvuku k dokonalosti. Stejně tak výtečně zní všudypřítomné (syntetické) piáno a ...ano, neskutečně rafinovaná rytmika (v tomto ohledu bych se nebál tvrdit, že duo Fulber/Leeb doposud nebylo překonáno). Ostatně, když už jsme u zvuku, nutno zdůraznit, že si rovněž nevybavuji z produkčního aspektu lépe  zvládnutou žánrovou nahrávku.

CONJURE ONE je v současnosti vlajkonošem specifického popového subžánru, stačí si poslechnout kterýkoliv "konkurenční" spolek (kterých se v poslední době rodí jako hub po dešti) a věřím, že netřeba zdůrazňovat, že Fulberovi žádný z nich nesahá ani po pás. Jediný, kdo by mohl převzít štafetu, může být novinka DELERIUM, uvidíme...

Hodnocení

Štěpán Šimek | 15.01.11

Další články autora:

The Divide | 14.05.12
OZRIC TENTACLES - Paper Monkeys | 07.05.12
IF THESE TREES COULD TALK - Red Forest | 26.04.12
Dva na jednu: TÁBOR RADOSTI - Agartta | 23.04.12
PRINCE OF TENNIS | 09.04.12

Všechny články