Přihlášení | Registrace

Reporty

Hradby samoty

04.09.10
Hrad Cimburk u Koryčan

Za život jsem navštívil mnoho různých koncertů - některé nevalné kvality, jiné spíše průměrné, několik též vskutku výtečných. Označit akci Hradby samoty jako unikátní by ani zdaleka nevystihovalo její skutečnou podstatu. Někdy si možná jen tak z legrace při romantických toulkách přírodou řeknete, tak přesně tady by bylo skvělé uspořádat nějaký koncert, nejlépe pořádně temný, obskurní, ideálně žánrově koncipovaný směrem k drásavé elektronice. Že se někdo rozhodne zorganizovat takový menší festival nesmírně temné hudby na opuštěné hradní zřícenině uprostřed nepropustných hvozdů, absolutně odříznuté od civilizace, kam dokonce ani není povolen vjezd vozidlům, by mě nenapadlo ani v těch nejbizarnějších snech. A přesně tato akce se koncem letošního léta uskutečnila díky slovenským pořadatelům, kteří na jeden večer proměnili genius loci zříceniny hradu Cimburk, situované na úpatí strmého masivu nad roztodivnou vískou Koryčany, v epicentrum temnoty z nejtemnějších. Ačkoliv popis prostředí a celkové atmosféry může vybízet k přebujelým, kýčovitým frázím jako z nějakého brakového gotického románu, v pravdě nic nebylo bližší skutečnosti.

Na Cimburku se onen večer zhmotňovaly dozajista až fantasmagorické vize, skoro nenalézám vhodná slova. Hradby samoty lze charakterizovat jako naprosté unikum, jednalo se o totálně specifický projekt, který nelze nějak lapidárně uchopit - označit ho za nevšední se jeví jako výsměch. Samotní účinkující interpreti patří mezi netradiční persony, skoro jako by k nám přišli z jiného světa, už jen jejich nesmírně ojedinělé klubové prezentace lze aplikovat při definici pojmu nekonvenční. Přeneseme-li se s jejich laptopy a pódiovou projekcí kamsi do lůna lesů na opuštěnou zříceninu, osvětlenou jen loučemi, na pódium, za nímž se nachází strmý sráz, nelze se ubránit téměř transcendentálnímu zážitku. Už nádherná příroda v rozpuku babího léta, lesy ponořené do mlžného oparu či dozvuky dávných věků evokované majestátními středověkými hradbami, vše navíc podtrhnuté kontemplativní hudbou předních žánrových umělců směle vystačí na maximální možné hodnocení. Koncert Hradby samoty však přinesl hned celou další plejádu atrakcí. Kdo se obával, že bude celý večer trpět hladem a žízní, neboť v takové bohem zapomenuté divočině přece sotva můžeme zavadit o občerstvení, toho obavy vyprchaly ihned po vstupu do hradního komplexu. Kdyby jeden, ale rovnou dva výčepy s více druhy piv (nechybělo ani pšeničné), včetně sympatické krčmy čekaly na diváka, stejně tak se vařilo dlouho do noci. Připočteme-li pospolité publikum rekrutující se převážně z paganmetalové subkultury, vydařené počasí, nevěřím, že tento podnik někdo v dohledné době trumfne.

Pokud si říkáte, že jsem doposud nezmínil nic ze samotné hudební produkce, tak vězte, že o ni až tak na prvním místě nešlo. Komu onen večer vadilo, že dvě kapely vůbec nedorazily? Třeba ĽAHKÁ MÚZA a jejich projekt HIEROS GAMOS se museli omluvit ze zdravotních důvodů. Ač se to může zdát doslova jako nějaký za vlasy přitažený horor, jeden z interpretů dokonce zabloudil v nočních hvozdech. Hodnotit hráčské výkony, zvuk či práci osvětlovače se může zdát jako docela dobrý vtip. Hradby samoty nebyl rockový koncert, interpreti se na pódiu střídali naprosto v tichosti, s absencí jakékoliv verbální komunikace s publikem. Jejich set se oprostil od okázalých gest, skoro se dalo hovořit o neobvyklém uměleckém manifestu, probíhajícím snad na mentální bázi. Již sama noční hodina na opuštěné tvrzi vykouzlila neopakovatelnou atmosféru, přesto zašli pořadatelé ve svých ambicích ještě dále a obohatili vystoupení o umělou mlhu nebo videoprojekci (a to ani nepočítám hořící vatry v okolí, ještě více podněcující až mystickou náladu).

Žánrově se účinkující interpreti ve svém pohledu na nejtemnější hudební vyjádření nebývale shodli. Onen večer se nesl především na dark ambientních vlnách, které někteří více, jiní méně čeřili noisovým lomozem. TÁBOR RADOSTI třeba zabrousil až kamsi k tribal rytmice, žánrový veterán Vladimír Hirsch, pro mě jednoznačně vrchol večera, pro změnu operoval s rozličnými zkreslenými vokálními samply, SEMAI si zase vyhrál s těžkou dronovou naléhavostí, u ANGEL EPILEPSIA mě zaujala především videoprojekce. A přestože právě ona nezřídka prezentovala notoricky známé filmové fragmenty v duchu například kultovního Metropolis, kraťase Andaluský pes či Aronofského psychotripu Fontána, vidět ji na natolik netradičním místě jí dodávalo zcela nový rozměr. Stejně jako hudbě účinkujících interpretů, jež tvořila pouze jednu ze součástí kaleidoskopu nezapomenutelných impresí.

ANGEL EPILEPSIA

SEMAI

hradní krčma

Vladimír Hirsch

TÁBOR RADOSTI

Štěpán Šimek | 06.09.10

Další články autora:

The Divide | 14.05.12
OZRIC TENTACLES - Paper Monkeys | 07.05.12
IF THESE TREES COULD TALK - Red Forest | 26.04.12
Dva na jednu: TÁBOR RADOSTI - Agartta | 23.04.12
PRINCE OF TENNIS | 09.04.12

Všechny články

Eliška Podmelová | 06.09.10

Další články spoluautora:

Dark Valentine Party 4 | 22.02.12
Hudební zážitky roku 2011 II. | 25.12.11
Hudební zážitky roku 2011 I. | 24.12.11
Scott Kelly | 22.02.11
Hudební zážitky roku 2010 II. | 02.01.11

Všechny články