Novinky | Videa

ROOT - Kärgeräs - Return From Oblivion

29.09.16

Echoes

Live - nejbližší akce

Dabatáze neobsahuje žádný záznam

Galerie

Reporty

Hradby samoty II.

30.07.11
Holíčský zámek, Holíč

V drtivé většině případů informaci o pořadateli koncertu nijak nepostrádám, nicméně v případě akce Hradby samoty se jeví jako naprosto klíčová. V prvé řadě musím smeknout před Waldemarem, vskutku sympatickým chlapíkem, který nejen na Slovensku pořádá hudební akce nekonvenčního ražení. Opravdu bravurní kousek se mu však podařil právě s formátem koncepce Hradeb samoty. Jsem neskonale nadšen, že se loňská premiéra na hradě Cimburk nestala, jak u podobných žánrově minoritních projektů bohužel často bývá, současně i derniérou. Naopak, i přes absolutně nekomerční charakter, se Waldemar do pořádání tohoto obskurního minifestu opřel ještě s větší vervou. Především ho začal koncipovat jako putovní, každý rok se tedy uskuteční v jiné stylové lokalitě vzdávající hold svému jménu, a to střídavě v SR a ČR (příští rok by prý měl zavítat do Rosic u Brna), dále se snaží expandovat, co do počtu kapel (a obecně kulturního vyžití), přiblížit akci blíže lidem, ve smyslu, že se již nekoná v pustém lese 5 km od nejbližší civilizace jako vloni (osobně jsem však tuto skutečnost nevnímal jako negativum), zlepšovat gastronomické a hygienické zázemí a v neposlední řadě poskytnout účinkujícím již profi zvukovou aparaturu a sál s odpovídající akustikou.

Přestože se letos Hradby samoty z geografického hlediska konaly v na první pohled méně atraktivní lokalitě, tedy v centru městečka Holíč, nacházejícího se kousek od hranic s ČR, mé prvotní obavy se ihned rozplynuly, jakmile jsem spatřil samotné místo konání - pozdně barokní zámek, obehnaný dvojnásobným hradebním systémem s mohutným vodním příkopem (tudíž se opět do puntíku naplnil název festivalu). Navíc samotný zámek a okolí působilo stylově zchátrale, nicméně zase ne natolik, aby zde město nevybudovalo určitou turistickou infrastrukturu. Návštěvníci festivalu tudíž nebyli ochuzeni o komfort přilehlé mondénní vinárny, pivní zahrádku a ti nejnáročnější samozřejmě mohli využít výhody samotného města. Osobně jsem ocenil i takové detaily, jako možnost pohybovat se v zámeckém areálu zcela volně, nezaregistroval jsem žádné omezující perimetry v duchu "soukromý pozemek", které v případě konvenčních rock/metalových festivalů běžně degradují příchozí na obyčejné krysy ve výběhu.

Taktéž nebyl problém navštívit prohlídku zámku s průvodcem, zakončenou neskutečně stylovým bonusem v podobě exkurze do spletitého zámeckého sklepení a ještě hlubších katakomb, jež vyústily přímo před koncertním sálem, situovaném do rekonstruovaného sklepení přilehlého zámeckého komplexu. Myslím, že lépe snad ani sugestivnější atmosféru navodit nelze, než v podobě prozkoumávání labyrintů chodeb, z jejichž ztemnělých konců se linou zvuky drásavého industriálu. Přesně tyto atributy pasují Hradby samoty na bezkonkurenčně nejlepší hudební akci, jakou jsem kdy navštívil. Korunku všemu nasadil i neskutečně pokorný a nezištný přístup pořadatelů. Přestože měl návštěvník ve všech ohledech maximální komfort včetně hlídaného kempu a parkoviště, byla docela fuška vůbec najít koncertní pokladnu (a někteří návštěvníci se i v plně rozjetém festivalu ptali, kde vůbec na něj mohou koupit vstupenky). Nikde žádní securitas, žádné nahánění ke kase a pečlivá kontrola vstupenky či pásku, navíc festival se z části konal ve venkovním zámeckém nádvoří, kam měl volný přístup úplně každý. Teprve až po několika hodinách po avízovaném začátku jsem si všiml zcela nenápadné kasy těsně před koncertním sálem, kde však příchozí kontrolovali (či spíše nekontrolovali) zcela laxně (při vyřizování akreditace crew ani nepožadovali naše iniciály) a večer už vůbec. Podobný, ryze mecenášský přístup, se dnes už prakticky nevidí.

Holíčské Hradby samoty letos skýtaly natolik pestré vyžití, že pojmout je jako tradiční koncertní poslechovku, bylo zhola nemožné. Ostatně vyposlechnout dvanáct hodin v kuse specifické žánrové odnože experimentální elektronické hudby v rámci hlavní stage snad ani nelze. Navíc, paralelně s hlavní produkcí fungovala ještě tzv. chill-out stage - takové označení se nakonec ukázalo jako pěkný eufemismus, neboť ve skutečnosti se odtud linul našlapaný EBM (děkuji zvukařovi za časté hraní mých oblíbenců FRONT LINE ASSEMBLY), v pozdějších hodinách došlo dokonce i na říznější metal. Dále se zde ve večerních hodinách konala fireshow z produkce MYSTIQUE SHOW a poté tu noisoví šílenci EINLEITUNGSZEIT postavili další "PAčka", aby spolu s AMANITAS předvedli druhou, neméně interesantní, fireshow. No, a pokud ani to někomu nestačilo, mohl zavítat na výstavu obrazů a fotek Apocalyptic Galery (Mlš, Skepta , Simona Petrle, Iman Wolfpack), zakoupit muziku v distru Aliens a prý nechyběla ani tombola o zajímavé ceny.

Na hlavní "sklepní" stage jsem si po prohlídce zámku vychutnal poctivý dark ambient od černého koně slovenského labelu Aliens Production AMBIGUOUS, který mi v dobrém slova smyslu evokoval italský objev VESTIGIAL. V praxi to znamená čitelný dark ambient, místy okořeněný o konvenčnější melodické vsuvky v podobě minimalistického piána, gradujícího především v závěru setu, samozřejmě nechyběla ani videoprojekce (tuším, že obsahovala i záběry z Vláčilovy Markéty Lazarové). Za to následující, taktéž slovenský projekt URBANFAILURE mě nechával zcela chladným, účinkující svůj styl antagonicky definuje jako rhytmic noise, nicméně osobně bych jeho produkci označil za obskurní tribal techno - velmi hlasité a především monotónní, výsledný dojem navíc srážela absence videoprojekce (resp. dá-li se za ní požadovat průlet hvězdokupou v duchu stařičkého spořiče Windows). Obskurní kvazi noisovou šílenost, byť krapet přístupnější než předchozí interpret, předvedl i Pražák vystupující pod pseudonymem SCHLOSS TEGAL. Šel jsem se tedy uklidnit do "chill-out" stanu, kde jste mimo jiné mohli ochutnat překvapivě výtečné vegetariánské pokrmy.

Absolutním vrcholem letošní festivalové sezóny se, alespoň pro mě, stala znovuobnovená formace SKROL. Jejího leadera Vladimíra Hirsche asi netřeba představovat, sólovou kariérou v rámci žánru, jenž produkuje dodnes, tedy nekonvenčního konglomerátu martial industrialu, dark ambientu a neo-klasiky, započal již na konci 80. let. Ve formaci SKROL krom kolegy Toma Saivona figuruje též zpěvačka a klávesistka Martina Sanollová a spojení jejích teatrálních deklamací v duchu legendární Diamandy Galás (ostatně s ní Hirsch kdysi nahrál společné album "Missa Pestilentiae Integra") s Hirschovou nesmírně temnou elektronikou ve výsledku nepřipomínalo nic jiného, než nefalšovanou invokaci Satana (což vyzní o to dekadentněji, když si uvědomíme, že Hirsch tíhne k ideálům spíše křesťanské víry). Martininy vokální kreace působily vskutku blasfemicky, vše ostatně umocňoval navíc Hirsch, jenž nešetřil jeho oblíbeným efektem varhan. Připočteme-li výtečnou videoprojekci (asi nejlepší z vyposlechnutých interpretů), průzračný zvuk, nemohu dodat nic jiného, než že Vladimír Hirsch je absolutní kompoziční génius.

Rozhodně jsem si nemohl nechat ujít ani tradiční hosty Hradeb samoty, mistry rituálního dark ambientu, jihlavské duo TÁBOR RADOSTI. Zprvu jsem se obával, že předvedou pořádnou porci nekompromisního industriálního nářezu, ovšem k mému překvapení jejich nový materiál z CD "Agartta" vyzní až překvapivě melodicky, s promyšlenými aranžemi a celkově uvolněně. TÁBOR RADOSTI již nechtějí šokovat, nýbrž rozhodli se komponovat v poněkud tradicionalističtějším duchu s minimem syrových pasáží, v globálu jejich nová produkce tíhla spíše k relaxačnímu trance jak z katalogu labelu Ultimae Records, což jsem rozhodně kvitoval a po novince se určitě poohlédnu.

Těch neskutečných zážitků v rámci Hradeb samoty jsem onen den zažil již tolik, že už nedávám závěrečné DEUX EX MACHINA, nicméně mě překvapilo, že i v tak pozdních nočních hodinách ještě fungovala zámecká vinárna, kde jsem festival zakončil poctivým guláškem. Mám-li festival komplexně shrnout, ať vzpomínám sebevíce, nemohu na něm najít ani jednu byť mikroskopickou chybu. Vše, od pořadatelské činnosti až po samotná koncertní vystoupení, šlapalo jako hodinky, navíc nelze nezmínit celkově pohodovou a přátelskou atmosféru, absolutní čistotu v rámci areálu (neviděl jsem nikde poházené pivní kelímky) a v neposlední řadě skoro až lidové ceny jídla a pití. Pokud bych si měl ze všech akci konaných za rok, vybrat jednu jedinou, kterou navštívím, neváhám ani vteřinu a volím... Hradby samoty.